Na prahu světa starých bohů

Vytvořeno 30.10.2013 12:45:33 | Poslední změna 30.10.2013 13:02:05

Doktor Dina se náhle ocitl v naprosté tmě. Zřejmě zase vypadl záložní generátor. Kleče tápal kolem sebe, aby nahmatal odloženou brašnu, ve které měl kromě spousty zkumavek a dalšího vybavení pro odběr vzorků k mikrobiologické analýze i halogenovou baterku. Bez ní by teď byla jeho situace vskutku neradostná. Nacházel se totiž právě na konci slepé horizontální chodby vyúsťující do takzvané Nedokončené pohřební komory, hluboko pod Cheopsovou pyramidou.

   Zatímco přemýšlel kam brašnu položil, zachytily jeho oči, přivykající zvolna temnotě, stále zřetelnější vizi jakýchsi světelných pásů. Zprvu jej napadlo, že mu jde na pomoc jeho přítel Khalid, který před tím odpočíval někde u vstupu do pyramidy. Hrobové ticho kolem však tuto možnost popíralo. Brzy nebylo pochyb: Tajemná modrozelená záře vycházela přímo z okolních stěn. Konečně držel v ruce rozsvícenou baterku a pak už šlo vše hladce. V jejím svitu chvatně dokončil odběr vzorků a vydal se zpět k východu.
   Výše popsaná příhoda se odehrála koncem srpna roku 1987 a hlavním aktérem byl italský mikrobiolog doktor Carlo Dina, který tou dobou prováděl za účasti egyptologa libyjského původu Khalida Ashrafa rutinní kontrolu bioaktivity na stěnách interiérů objektů pyramidového pole.
   V káhirské laboratoři společnosti IKAMO čekalo doktora Dina překvapení. Ve vzorcích ze stěn slepé chodby nalezl něco daleko většího, než jenom obvyklé stopy plísní a jiných sledovaných mikroorganismů, zavlečených sem většinou návštěvníky. Okulárem mikroskopu a pak i na obrazovce monitoru pozoroval jakési neuvěřitelně podivné drobounké roztoče pěti a šestibokého tvaru, jejichž tělíčka byla kryta šupinatými destičkami. Možné příslušnosti k řádu Acari však odporoval počet končetin těchto tvorečků, tj. šest u šestiboké formy a šokujících pět u formy pětiboké, která tak vykazovala typickou radiální tělesnou symetrii, vyskytující se například u ostnokožců. Záhadné organismy bohužel hynuly a jejich nekonzervovaná tělíčka podléhala rychlému rozkladu. Zůstávaly po nich pouze jednotlivé uvolněné šupinky složených krunýřů. Tato skutečnost přiměla nakonec doktora Dina, aby provedl několik důkladných pozorování přímo v podzemí. Na rovnějších plochách stěn, blízko konce slepé podzemní chodby, nalezl celé kolonie šestibokých jedinců, přimknutých k sobě navzájem, ve formacích připomínajících strukturu včelích pláství. V místech větších nerovností povrchu převládala pětiboká forma organismů. Jak doktor záhy zjistil, ostrůvky a pásy záhadné světélkující substance, jež vzbudily tehdy po tmě jeho pozornost a které původně přičítal výskytu světélkujících baktérií, hub, nebo plísní, byly produkovány právě společenstvím těchto organismů.
Záhadné organismy v přirozeném prostředí
Šestiboká a pětiboká forma organismu v laboratoři  

Vzhledem ke své specializaci dospěl doktor Dina brzy k závěru, že ve věci zmíněného výzkumu sám nemůže víc udělat, a tak předal souhrnnou zprávu o nálezu vedení společnosti. Hádal jaký rozruch asi zveřejnění objevu vyvolá. Příliš dlouho se ale nedělo vůbec nic, a když se konečně odhodlal důrazněji dotazovat na další vývoj zjevně pokračujícího bádání, bylo mu doporučeno aby o všem mlčel. S takovým přístupem nebyl spokojen v případu též zainteresovaný profesor Ashraf. Vše, co mu bylo známo, zveřejnil v universitním zpravodaji. A výsledek? Slepá chodba byla na základě bleskového rozhodnutí vedení památkové správy uzavřena mříží. Prý z důvodu bezpečnosti návštěvníků, a to nejenom pro laickou veřejnost. O záhadných organismech nepadlo ani slovo. Profesoru Ashrafovi se později při soukromém rozhovoru s jedním z těch, co rozhodli o osudu chodby, dostalo strohého vysvětlení, že učiněné kroky byly nutností a že Dinův objev není ničím novým.
   Co asi vědí zasvěcenci o podivných jevech v podzemí? Možná tušíme odpověď. Klíčem k záhadě by mohly být pověsti o tajemné říši Agartě, jejíž podivné jméno znamená „nenalezitelná", a která se údajně rozkládá v jednom z takzvaných paralelních světů, nebo topologických záhybů našeho fyzikálního kontinua. Zcela vážně a velmi usilovně po vstupech do ní kdysi pátraly speciální oddíly vědců nacistického Německa, jehož pohlaváři doufali ve výhodnou spolupráci s tamní všestranně rozvinutou rasou nadlidí. Jedna z tolik hledaných bran Agarty má být skryta právě v podzemí Cheopsovy pyramidy. Podle mnohých pramenů září zmíněné brány tajemným zeleným světlem ovlivňujícím časoprostor. Nejzajímavější informaci z hlediska našeho případu pak nalezneme v „úvodním" díle pojednávajícím o Agartě, v knize „Mission de l´Inde en Europe" od Saint-Yvesa d´Alveydre.  Autor zde mimo jiné popisuje úspěchy agartských mudrců a vědců, kteří snad díky selekci druhů, stvořili maličké živočichy nadané neobvyklými „psychickými" schopnostmi. Tito živočichové jsou prý chráněni pancířem připomínajícím želví krunýř zdobený žlutým křížem. Vícerodí tvorečci pak mají na každé končetině ústní otvor i samostatné oko a mohou se tak pohybovat všemi směry. Podobnost v knize popisovaných tvorů s organismy pozorovanými doktorem Dinou je až zarážející.
   Pokud budeme ochotni alespoň do jisté míry akceptovat pověsti o Agartě, pozastavme se ještě nad poznámkou o cíleném vyšlechtění organismů tvořících onu „neviditelnou" armádu jiného světa. Selekcí jakých druhů by bylo možné získat tak podivné finální tvory? A je vůbec nutné postupovat touto cestou? Není! Existuje totiž dosti pádný důkaz o tom, že velmi podobné vyšší formy života se mohou ve vhodných podmínkách zrodit takřka okamžitě. Oním důkazem je takzvaný Crossův hmyz. Badateli Andrewu Crossovi se roku 1838 podařilo opakovaně vytvořit živý primitivní hmyz při experimentech s výrobou umělých krystalů působením elektrického proudu na oxidy železa v roztocích kyselin. Pokusy podle Crossova postupu zopakoval se stejným výsledkem Michael Faraday. A nakonec to nejzajímavější: Crossův hmyz, který se rodil v šesti, sedmi a osmibokém tvaru, byl svým objevitelem pro určitou podobnost s roztoči nazván Acarus.
   V roce 1993 vykročil ve stopách zmíněných pokusů Andrewa Crosse brněnský badatel Petr Chalupa. Jeho úsilí rovněž záhy korunoval úspěch. Svou studii k tématu nabízel různým výzkumným ústavům, vědcům a vědeckým časopisům marně. Závěry práce prý odporovaly jak současnému pohledu odborníků na otázku vzniku života, tak náboženským představám. Máme vůbec zájem znát pravdu o fungování a povaze světa kolem nás?
   Otázek zůstává mnoho: Měl starověký Egypt podnětné kontakty s vyspělou civilizací Agarty? Nepracovaly ony záhadné organismy na úkolu vytvořit „bránu" jinam? Nenalezli bychom záhadné tvorečky i na dalších podobných místech, jakým je třeba též svítící chodba v jihlavském podzemí? K určitému objevu ve smyslu poslední uvedené otázky prý v Jihlavě před několika lety skutečně došlo. Zjistit nějaké podrobnosti, vzhledem k tehdejším okolnostem, je však dnes téměř nemožné. Pátrat ale můžeme znovu.
   Khalid Ashraf se také nevzdává. Zkoumá různé lokality a teoretizuje. Přemýšlí mimo jiné o tom, zda „větrací" šachty Cheopsovy pyramidy nemohly sloužit k migraci tajemných tvorů znovuobjevených doktorem Dinou.
   Budoucnost nám, i přes všeobecné snahy jistých kruhů ukrývat pravdu, jistě přinese mnohá překvapující odhalení.

ALEŠ HRUŠKA
Převzato z časopisu Spirit