Svatyně iracionálna

Vytvořeno 23.10.2013 14:12:04 | Poslední změna 23.10.2013 14:30:45

Z řetězce stereotypních událostí všedních dní nás občas vytrhne střet se skutečností, která se při srovnání s nám známým obrazem světa zdá být nepochopitelná a mrazivě cizí.

Časně ráno, v pondělí 10. dubna 1995, začali dva pracovníci malé stavební firmy bourat stěnu ve sklepních prostorách jednoho z domů v severním hradebním pásmu města Jihlavy. Stěna z cihel a plochých kamenů sotva třicet centimetrů silná, bránila pohledu na založení narušené nosné zdi, kterou měl kvůli plánované přestavbě objektu posoudit statik. Stěna byla záměrně rozebírána od místa, jež dávalo tušit, že tam kdysi existoval nějaký, později zazděný průchod. Během asi deseti minut vznikl oválný otvor, natolik velký, že se jím mohl docela pohodlně protáhnout dospělý muž, čehož záhy využil jeden z dělníků pan K, aby vyzbrojen baterkou prozkoumal nově zpřístupněnou prostoru.

Zjistil, že jde o malou komůrku obdélníkové základny o rozměrech přibližně 4 × 2,5 metru, orientovanou severojižním směrem, jejíž západní stěna, protilehlá té probourané, je tvořena otesanou rulovou skálou, přecházející v horní části v pozvolný převis, který se stal poněkud odvážným základem diskutované nosné zdi. Světelný kužel baterky pana K, putující pátravě po vlhké, místy sintrované skalní stěně, náhle zmrtvěl na jednom místě. Z malého výklenku ve zvlněné šedavé ploše se děsivě šklebila tvář lidské lebky. Pan K však záhy odhalil svůj omyl, domnělá lebka byl podivně formovaný křemencový kámen. Napravo od zmíněného výklenku se nacházel další, mnohem větší výklenek tvaru lomeného oblouku a také jakýsi rozměrný, vertikálně situovaný, tesaný nápis, složený z šesti záhadných znaků - viz foto 1.
Foto 1: Rulová skalní stěna s výklenky a nápisem

Nález, o němž se majitel domu zmínil několika lidem, brzy vzbudil zájem jihlavských okultistů, kteří dlouho diskutovali o jeho možném skrytém významu, původu i stáří. Různých názorů, více či méně přijatelných se objevilo mnoho. Vesměs vycházely ze skutečnosti, že pomineme-li samo zahloubení prostory do skalního podloží, což nemuselo mít s konečnými úpravami nic společného, vyžádalo by si vytesání výklenků a nápisu do ruly místní tvrdosti, minimálně 70 hodin nepřetržité namáhavé práce. Údaj není nijak nadsazený. Opírá se o informace o rychlosti ručního ražení chodeb v jihlavském rudním revíru. Někdo tedy musel být v minulosti přesvědčen nutností vykonat tuto práci, navíc zřejmě podle předem promyšleného plánu.

Nápis, který je vysoký 1,3 metru, má též zjevně vztah k oběma výklenkům. Pokusy o jeho rozluštění nevedly k jednoznačným závěrům. Doktor J.Fitz se například domnívá, že zde bylo užito protofénické

abecedy pro zapsání řeckého výrazu hypolo, tj. „něco ležící mimo naši, nebo pod naší úrovní". Nápis i výklenky, na kterých téměř chybí sintrové povlaky, pak datuje přibližně do roku 1943 a dává je do souvislosti s tajemnou činností nacistických mágů ve městě. Komůrka podle něj sloužila jako kaple k nějakým rituálům. Tento názor se zdá být podpořen faktem, že v domě byl v letech 1941 - 1945 ubytován vysoký důstojník SS, jistý Bauer, který údajně působil, jako říšský poradce v jihlavském Hitlerjugendheim - mýty opředeném „Hitlerově hradu".

Zajímavé hypotézy k objevu v podzemí vyslovili i zahraniční badatelé. Americká záhadoložka, šamanka i umělkyně v jedné osobě Jana Hanka a její profesní přítel Carl, se domnívají, že jde o mezidimenzionální bránu či otvor. Podivné znaky Carl považuje za klíč k otevření bariéry, či přechodu mezi světy. Domnívá se, že i tak však přístupový „kód" nemusí být pro každého úplně stejný. Paní Jana, na rozdíl od doktora Fitze, posouvá stáří nálezu až na nějakých 50 000 let před Kristem a písmo identifikuje jako „postlemurské". Znaky i výklenky mohly být od povlaků relativně nedávno očištěny - třeba právě v období 2. světové války, pokud zde ovšem nepůsobí jiné vlivy.

Samostatnou kapitolou a možná i klíčem při hledání odpovědi na otázku proč a kým bylo místo upraveno, představuje pátrání po tajemství kamenné lebky, která, jak již uvedeno, stála v menším z výklenků. Záhadný kámen lze charakterizovat jako křemencový valoun s výraznými antropomorfními rysy deformované lidské lebky - viz foto 2.
Foto 2: Jihlavská kamenná hlava

Nálezy podobných křemencových „antropomorfů" na našem území, poutavě popisuje Jiří Mikula ve své knize z roku 1983 - Dvacetkrát starší než Altamira, na kterou autora tohoto článku upozornil badatel Stanislav Babíček. Podle pana Mikuly vznikly ony plastiky částečným opracováním vhodného výchozího materiálu pračlověkem, řádově před stovkami tisíc let.

Dalším vodítkem k pochopení významu tohoto artefaktu by mohl být úryvek kapitoly Sacred Relics of the Black Order z publikace rosenkruciánského autora A.G. Smitha - In the Light of Torches, jejíž xerokopii jihlavským badatelům poskytl pan Pavel Mayer.
A.G. Smith / In the Light of Torches / Sacred Relics of the Black Order

Úryvek zmiňuje takzvanou „Motulskou křemencovou hlavu" - mayskou relikvii, kterou měl před Druhou světovou válkou objevit dr. Dieseldorf a odborně popsat profesor Seliger. Sice zřejmě hříčka přírody upravená člověkem, podle víry mayských kněží však zázrakem uchovaná zkamenělá hlava první nedokonalé lidské bytosti stvořené kdysi božským párem z hlíny. Kniha Popol Vuh k tomu poznamenává: „Hliněný člověk měl mnoho nedostatků a navíc nemohl vzdorovat dešti, byl proto svými nespokojenými stvořiteli rozbit." Nacističtí mystikové prý doufali v možnost všem přístupného, snadného a dokonalého napojení se na akašické záznamy, právě skrze onen předmět, obklopený aurou prvotního kreačního impulsu. Diskutovaná mayská hlava byla prý v týlu zdobena symbolem kosmického stromu. Z místa nálezu ji dr. Dieseldorf převezl do předválečného Německa.

Bylo by příliš odvážné ztotožnit právě popsaný artefakt s jihlavskou kamennou hlavou, i tak je to však bod pro hypotézu pana Fitze.

Podobný idol, jako kněží v mayském Motulu, zdroj moudrosti obsahující informace o tajemstvích vesmíru i minulosti a budoucnosti lidstva, vlastnil podle pověstí též král Šalamoun. Šlo o „mluvící" torzo kamenné sochy, torzo !připomínající! lidskou hlavu. Tento Šalamounův idol, snad původně uložený v arše úmluvy, bývá často ztotožňován se svatým grálem. Ze Svaté země jej měli nakonec odvést templáři a uctívat až do krutého konce řádu, jako hlavu Bafometa.

Jakým způsobem může kamenná hlava promlouvat k svému majiteli, či jiné osobě, by nám mohli pomoci objasnit, ve Starém zákoně popisované, věštící hlavy terafim, fungující na principu transferu vědomí.

S pozoruhodnou myšlenkou o uctívaných, posvátných, křemencových kamenech, schopných komunikace s člověkem díky zpětnovazebnímu vztahu s lidským mozkem, rozvíjí ve své knize Cesta na Kiribati, Erich von Däniken. Jak Däniken uvádí, potencionálním nositelem informace by mohl být elektron fluktuující například vlivem tepelné energie, mezi nerovnoměrnou atomovou či krystalickou mřížkou silikátů a neurony mozku.

Vraťme se však k popisu jihlavské kamenné lebky. Vycházíme-li z antropomorfních rysů předmětu a jejich přirozené orientace, lze uvést, že lebka z nažloutlého křemence je přibližně 19 centimetrů vysoká, 16 široká a zhruba 11 centimetrů hluboká - tedy poměrně plochá. V dolní partii objektu nalezneme tři opěrné výstupky, na něž je možno lebku postavit ve smysluplné vzpřímené poloze, s horizontálně situovanými očnicemi. Zajímavé je, že žádný jiný způsob uložení předmětu na vodorovnou podložku není stabilizovaný. Z jednoho z výstupků této trojúhelníkové podstavy vede do nitra lebky jakýsi kanálek o průměru asi 4 milimetry. Jeho účel není znám. Objevil se však názor, že by mohlo jít o dutinu pro vložení tzv. „fluidického kondenzátoru" (Fluidické kondenzátory - viz například knihu Františka Bardona Brána k opravdovému zasvěcení.). Pokračování onoho kanálku však kupodivu nalezneme i ve výklenku, kde byla lebka uložena. Že by šlo o otvory pro kovový trn, na kterém možná byla nasazena a polohově zajištěna. Svědčily by pro to stopy zeleného povlaku, snad měděnky, na ústí kanálku lebky. Ovšem jakési malé, poměrně hluboké otvory je možno spatřit i po obvodu velkého výklenku.

Pan Mayer, který s předmětem provedl velké množství pokusů, zajistil i jeho zrentgenování v kontrolním oddělení jednoho strojírenského podniku na Vysočině. Vedla jej k tomu ta skutečnost, že kámen vzhledem k svému objemu a hustotě materiálu z něhož je tvořen, je příliš těžký (bezmála tři kilogramy). Předpokládal tedy přítomnost kovového vměstku uvnitř tělesa. Ten mohl být dovnitř zaveden například zmíněným kanálkem, nebo do křemence proniknout v době, kdy se silikát rodil a byl ještě tvárnou, sedimentární substancí. Snímek pořízený rentgenovým defektoskopem přinesl potvrzení domněnky. Střed tělesa kamene byl pro paprsky X neprostupný. Stín vržený centrem kamene, však překvapoval svou neostrostí a kdosi tenkrát vyslovil odvážnou domněnku, že se paprsky rentgenového záření možná spíše než zachycovány, nějak ztrácejí v mimoprostoru.

Jelikož současní vlastníci záhadného artefaktu rozhodně odmítají nechat kámen rozbít, nebo rozříznout za účelem prozkoumání jeho tajemného jádra, zbývají k výzkumu pouze neinvazivní metody. Jednou z těch obvykle nejméně nákladných, i když značně diskutabilních, je psychometrie. V případě jihlavské kamenné hlavy se o ni, v létě roku 2000, pokusil vynikající senzibil a význačný světový umělec Ladislav Hanka, manžel již zmíněné badatelky Jany Hanky. Experiment byl kontaktní a proběhl ve změněném stavu vědomí. A závěr?: „Jedná se o uctívanou relikvii, která byla kdysi uložena ve zvláštní schráně centrálního chrámu Zlatého města. Do jejího jádra byla tehdy obyvateli města koncentrována nějaká energie." Lebku v roce 2001 se zájmem zkoumal i přední americký sochař a citlivec Paul Flickinger, s kterým autor tohoto článku navštívil Jihlavu. V současnosti se zkoumání záhadného kamene dlouhodobě věnuje doktor Fitz. Jeho výzkumy však, jak sám připouští, přinášejí jen další a další nové otázky - jako například: Co způsobuje občasné světélkování předmětu v naprosté tmě, provázené projevy náboje statické elektřiny? Proč se kamenná hlava zavěšená na lanku vytrvale stáčí tváří k centru naší galaxie v souhvězdí Střelce, k mystickému bodu, kde za svitem nesčíslných hvězd, má být skryto tajemné „Černé slunce" vzívané mágy nacistického Černého řádu? Poznamenejme, že podle závěru nejnovějších výzkumů vědců z garchingského Astrofyzikálního institutu Maxe Plancka, rotuje Mléčná dráha kolem gigantické černé díry, která svou hmotou odpovídá více než třem milionům Sluncí. Netřeba podrobněji připomínat nezanedbatelný vliv okamžité polohy centra naší galaxie na mimosmyslové vnímání.

Pan Mayer tuší určitou souvislost mezi jihlavským nálezem a záhadným kultem keltských kamenných hlav. Při svých úvahách nezapomíná ani na entremontskou bránu - trilit s výklenky pro uložení lebek. Jde tedy snad i v našem případě o jakýsi stylizovaný vstup do záhrobní říše či podsvětí? Jihlavská kamenná hlava sama však svědčí spíše o opaku. Stejně jako hlava z Motulu, nese i ona v týlu znamení. Znamení vystupující runy „Man", symbolu zrození, nového věku i poznání, štěstí a úspěchu. Nezapomeňme však, že tento znak nalezneme i nad portálem bočních vstupních dveří jihlavského „Hitlerova hradu", kde symbolizuje projekt Lebensborn. O skutečném účelu nacistických „burgs", se můžeme dočíst například v poutavé knize Trevora Ravenscrofta Kopí osudu. Před zmíněnou boční hradní branou, stávala až do konce války monumentální socha germánského

boha Odina. Boha, který dosáhl zasvěcení během utrpení, kdy po devět nocí, obětován sám sobě, visel připoután na posvátném stromě života, jehož korunu zosobňuje právě runa „Man".

Třeba nakonec prozradí svá tajemství a roli hlava sama při některém z psychometrických pokusů, a dost možná je již i vyjevila. Vše sdělené by stejně zůstalo pravděpodobně pouze ve sféře subjektivních pocitů a dojmů. Pan Mayer to však znovu zkoušet nechce. Příliš živě si totiž vzpomíná na děsivou vizi, která ho při jednom z experimentů doslova pohltila. Bude už raději pouze teoretizovat, a to například o etymologickém původu slova „Jihlava". Je skutečně odvozeno od slova „jehla"? Jedna ze starých pověstí vysvětlujících vznik názvu města vypráví o nálezu stříbrné hroudy, velké, jako „JE HLAVA". Byl onen valoun pouze velký jako lidská hlava, nebo ji třeba i svým tvarem připomínal? A co když jej ve stříbro proměnila až lidská fantazie? Nejde o vyhasínající vzpomínku na uctívání výjimečného idolu?

Právě popsaná jihlavská záhada bohužel není jedinou o které široká veřejnost nic netuší, a to přes existenci různých badatelských uskupení, budících dojem snahy informovat nejenom své členy o všem pozoruhodném. Příště se můžeme znovu setkat třeba nad úvahou o tajemství podivných vyslanců neznáma, navštěvujících některé naše i zahraniční přední vědce, či nad shrnutím nejnovějších dílčích úspěchů při pátrání po tak dlouho marně hledané Měsíční šachtě.

ALEŠ HRUŠKA

Převzato z časopisu Spirit