Malé slunce faraonů

Vytvořeno 01.09.2013 11:46:23 | Poslední změna 01.09.2013 12:16:48

V odborné egyptologické literatuře se poměrně často setkáváme s údivem autorů nad tím, že staří Egypťané byli v rámci kosmogonie a náboženství ochotni Slunce, jen kvůli tvaru a zdánlivému pohybu, přirovnávat ke kuličce z výkalů, kterou před sebou valí skarab. Jistý popularizátor historie a archeologie to například kdysi označil za malý logický přemet, k čemuž pohrdavě uvedl: „Nevadil jim ani rozdíl mezi nadpozemským ohněm a pozemským trusem." Pradávné sakrální ideje však mohou občas vyznít mnohem logičtěji, pokud nejsou souvislosti kolem nich studovány pouze od stolu.

Když jsem v létě roku 1995 tábořil s výpravou Dr. Heina v Súdánu, asi 50 km západně od města Abu Hamed, v údolí Nilu, zaujal mě zvláštní zvyk místních vesničanů. Byl červenec, několik týdnů po začátku období dešťů. Malé děti na břehu zvolna opadající řeky sbíraly do košů neuvěřitelnou záplavu nepohřbených skarabích kuliček, opuštěných brouky po útocích ptáků, a podivný sběr pak sušily rozprostřený na vracejícím se slunci. Proschlé kuličky, některé i o průměru více než pěti centimetrů, ženy následně používaly co by zvláštní brikety při vaření, stejně jako sušený velbloudí trus. Malé kuličky si pak vyžádal místní léčitel do směsi k vykuřování. Největší překvapení ale přinesl jeden z večerů následující po mocné broučí invazi. Chlapci z vesnice se shromáždili na břehu Nilu, kde ze skarabích kuliček rozdělali oheň, žhavé je pak vyhrábli z ohniště a chytali do asi půlmetrových nožem naštípnutých větví tak, že do rozevřeného rozštěpu nejdřív vložili prst, aby se po jeho vytažení vidlice kolem vybraného ohnivého cíle sevřela. Potom se rozeběhli k řece a u bahnitého pásu prudce mávli rukou, vstříc protějšímu břehu, s výkřikem: „Šam ma sá!" (arabsky Slunce). Rudě žhnoucí kulička vyražená z vidlice odstředivou silou a setrvačností, jako z praku, opsala impozantní zářivý oblouk na potemnělém večerním nebi a s rojem jisker, sykotem a obláčkem páry skončila v říčních vlnách.
Zjevně tu jde o relikt nějakého velmi starého rituálu. Tedy nikoli jen uválená hrouda trusu, ale především dokonalý symbol životodárného ohně.
Kousek po kousku se nám tak skládá mozaika kulturní historie lidstva.

Hruška Aleš    

Převzato z časopisu Spirit


 -