Je člověk vodní tvor?

Vytvořeno 30.10.2013 12:17:00 | Poslední změna 30.10.2013 12:43:46
Je to přibližně 6 milionů let, co vulkanické horotvorné procesy na africkém kontinentu rozdělily populaci našich hominidních prapředků na dvě skupiny hradbou východního tektonického zlomu.
Zatímco hominidé žijící v jižní a centrální Africe, západně od třicátého poledníku, mohli pokračovat v původním stylu obživy lovem a sběrem lesních plodů, zůstala východní populace odříznuta dvojitým horským masivem na úzkém rovinatém, na potravu chudém pobřežním pásmu v oblasti dnešní Tanzánie.
Jak dokazují poslední paleoantropologické výzkumy, byli tito primáti nakonec nuceni hledat obživu v moři. Obývali jeskyně a skalní rozsedliny útesů, odkud se vydávali na lov do vodního živlu.
Nové prostředí pak začalo formovat jejich odlišnost od původního druhu. Postupně tak ztratili stejně jako jiní mořští savci srst a objevily se u nich i zmnožené mazové žlázy a podkožní tuk, chránící před ztrátou tepla; získali vládu nad svým dechem, což s vývojem dlouhého, vnitřními svaly uzavíratelného nosu, vedlo ke vzniku a rozvoji řeči; získali automatické zpomalení tepu při ponoření se pod vodu, za účelem prodloužení pobytu pod hladinou; došlo k náznaku vývoje blan mezi prsty; adaptaci ledvin na mořské prostředí. Pravidelný přechod mezi prostředími vyvolal prodloužení nohou, vzpřímený postoj a tím bipedismus. Konečně i jejich mozek byl více stimulován k dalšímu rozvoji částečným rozšířením jednoho z rozměrů trojdimenzionálního prostoru.
Všechny výše popsané znaky a schopnosti si uchoval i moderní člověk, bohužel včetně problémů s páteří, která už není nadlehčována vodou a včetně zvýšené potřeby jódu a některých vícenenasycených mastných kyselin, obsažených v mořské stravě.
Je udivující jak dokonalým instinktem plavání jsou stále vybaveny malé děti 

Zmíněná populace nám podobného typu se pak měla pomalu šířit na sever podél afrického pobřeží, aby se posléze rozdělila na asijskou a severoafrickou větev. Ta druhá nakonec po dlouhodobém osídlení jižního středomoří překonala tehdy existující pevninský most mezi Afrikou a Evropou v místech současného Gibraltaru.
Uvedené teorie o našem původu podporují i nově získané fragmenty DNA z Tanzánie a pobřeží Afrického rohu. Stopy severoafrické migrace, či náznaky tamní pokročilejší „vodní" protocivilizace však nejsou v současné době doložitelné, protože hladina tehdejších spojených slaných jezer byla mnohem níže, než hladina současného Středozemního moře a veškeré pozůstatky potom leží ve dvousetmetrové hloubce pod současnou mořskou hladinou.
V nás pak zůstala pudová touha po návratu k našemu přirozenému prostředí, která mnohé přiměje aby vyrazili alespoň občas na dovolenou k moři.

Aleš Hruška